Když na pondělní odborářské demonstraci vystoupil mezi řečníky i blogger zvaný Vidlák, nastalo velké vzrušení a poodkryly se charaktery, píše Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Jakýsi spolek Učitelská platforma se hned jal značkovat a kádrovat a radit a odsuzovat, což některá média chutě publikovala. Vidláka v nich nazvali desinformátorem a proruským kolaborantem, aniž by se obtěžovali svou pavlačovou techniku podepřít nějakým argumentem, neřku–li důkazem. Je skutečnou tragédií, že budoucí generace jsou „vzdělávány" takovýmito kantory ryze normalizačního charakteru, a že veřejnost je ovlivňována takovýmito mediálními zmetky, píše v komentáři pro prvnizpravy.cz Jan Schneider.

I deník Právo obnovil manýry z oněch temných dob, a aniž by se obtěžoval zabývat obsahem Vidlákova vystoupení, hned přejal ono pavlačové hodnocení a přidal se k této dehonestující kampani. Šéfkomentátor Josef Koukal na Vidláka místo věcné kritiky podpásově zaútočil, když o něm napsal, že Vidlákův nick „trefně vystihuje úroveň diskuse, na níž je schopen názorově operovat". Takováto kritika zaměřená osobně (ad hominem), namísto kritiky věcné, je jedním z nejhorších eristických faulů, které definoval již Aristotelés, kategorizoval Arthur Schopenhauer a komentoval Karel Čapek. Jinými slovy, je to anticivilizační hnus, svědčící o tom, že šéfkomentátor se snaží plnit jakési zadání, což je morální úpadek, a nadto na to ani profesně nemá.

Předseda ČMKOS Josef Středula se od Vidlákova vystoupení zesrabeně distancoval, podobně jako předseda školských odborů František Dobšík, který se snažil trapně vymluvit, že Vidlákův projev neposlouchal, protože se připravoval na své vystoupení. Tím se snažil čelit agresívní kritice předsedkyně spolku Učitelská platforma Petry Mazancové, která ho setřela, že po Vidlákovi neměl na demonstraci vystoupit. Videozáznam však Dobšíka usvědčuje ze lži, neboť je vidět, že si nic nečetl, ale kromě chvíle, kdy se s někým krátce bavil, celou dobu Vidláka poslouchal.

Šéf vysokoškolských odborů Petr Baierl na místě přítomen nebyl, ale „někde jen četl, že je (Vidlák) kontroverzní", takže kdyby tam býval byl, tak by býval nevystoupil. Skutečně hrdina, který má politicky jasno, a k názorové orientaci mu stačí pavlačové drby. Proboha, doufám, že této normalizační kluzkosti neučí vysokoškolské studenty!

Naopak absolutorium si zaslouží předseda Asociace samostatných odborů (ASO) Bohumír Dufek, který Vidláka na demonstraci pozval, a místopředseda ASO Martin Engel, který s Vidlákem souhlasí, protože Vidlák mluvil především o zemědělství a podle Engela říkal pravdu.

Toto byla asi jediná zmínka mainstreamových médií o obsahu Vidlákovy řeči. Na internetu ale lze vyslechnout celý Vidlákův projev, v němž mluvil o odloženém vyplácení dotací ministerstvem zemědělství až na příští rok (zřejmě kvůli kosmetické úpravě letošního rozpočtového schodku), o nehorázných maržích obchodních řetězců, o hrozících likvidačních cenách energie pro náš průmysl, o zvyšování daní a nákupu zbrojního šrotu, a že se z křižovatky Evropy stáváme kruhovým objezdem.

Vidlák nadto zdůraznil naprosto neobvyklou skutečnost, že to je asi poprvé, kdy zaměstnavatelé podporují své zaměstnance ve stávce! (Z toho by měl jít každé vládě mráz po zádech!)

Vidlák na závěr formuloval tři požadavky – snížit ceny energií, snížit ceny potravin a přestat obírat důchodce. Shrnul to lakonicky rčením, že kráva se musí nejprve nakrmit, než ji lze podojit.

Nyní kontrolní otázka – kde jsou ve Vidlákově řeči nějaké desinformace, Středulo, Dobšíku, Mazancová? Kde jsou v jeho řeči stopy po nějaké proruské kolaboraci?

Tato doslova skandální reakce oněch ustrašených a svraštělých dušiček je vysvětlitelná tím, že to jsou „neosobnosti", tedy slaboši v morálce i v kolenou, kolabující pod nehorázným mediálním tlakem.

Média se skutečně chovají tím nejhorším normalizačním způsobem, připomínajícím zbabělou reakci režimu po zveřejnění Charty 77, takzvanou „Antichartu", kdy média zveřejňovala stovky jmen těch, kteří se proti Chartě vyslovili, aniž by jí četli! Média její text (stejně jako Vidlákovu promluvu nyní) nejen nezveřejnila, ale režim šíření textu Charty 77 dokonce trestně stíhal. K tomu se bohužel dnes také blížíme, když jsou šiřitelé nepohodlných myšlenek pracovně a trestně postihováni. Šílené, kam jsme to dopracovali, s hubami plnými planých žvástů o svobodě a demokracii!

Mainstreamová média jsou nepochybně ovlivněna skandálním vládním prohlášením z 25. listopadu 2023, kterým Fialova vláda odvolala své usnesení č. 23 z ledna 2022, jímž se přihlásila „k tradicím dlouholetého zápasu Charty 77 o lidská a občanská práva a o demokracii".

To je potřeba upřesnit. Samým jádrem sdělení Charty 77 (o čemž možná mnozí dodnes nemají ani tušení) byl požadavek, aby stát dodržoval své vlastní zákony. Dne 13. října 1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech" a „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech", které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách v roce 1975 a vstoupily u nás v platnost 23. března 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit.

K tomuto velmi smělému požadavku Charty 77, aby stát dodržoval své vlastní zákony, se tedy Fialova vláda vloni (pokrytecky) přihlásila, což nyní odvolala (proto jí to nedělalo žádné obtíže). Vývoj posledních několika dní, pak odhalil skutečnost, že tento zjevný vládní odvrat od dědictví Charty 77 pak svedl mnohá současná média přímo do stoky ve stylu tehdejší Anticharty. Taková je smutná realita.

Současný režim se nyní dostal do fáze, kdy cítí, že mu teče do bot. Snaží se proto naklínovat a rozdělit všechny své kritiky, aby zamezil jejich sjednocení. Útok proti Vidlákovi má za cíl rozdělit odbory a zesrabení odboroví vůdcové mají ukázat lidem vzorec požadovaného chování.

Podobně se vláda snaží postavit občany proti tzv. disidentům, když hladovku Jiřího Gruntoráda a Johna Boka interpretuje tak, že jde o protest proti disproporci mezi důchody disidentů a protagonistů bývalého režimu. Tedy jako by disidenti žádali o zvýšení svých důchodů – a přitom veřejně deklarovaným důvodem hladovky bylo arogantní chování státu k problému jednoho neřešeného důchodu (Karla „Charlie" Soukupa), posléze kvůli problematické morální integritě celé vlády!

I toto je důkazem o tom, že současná vláda vstoupila do šlépějí té předlistopadové. Ta tehdy nedožila Silvestra. Historie se neopakuje, ale mohla by se vtipně rýmovat!